Partnerství GEK ČR a týmu Diversity and Ageing MendelU
Právnička Zuzana Fellegi se věnuje mezinárodním vztahům a jako jedna z mála do nich zahrnuje genderovou perspektivu.
Další z cyklu rozhovorů Seznamte se, gender vedla Blanka Nyklová. Rozhovor vyšel v Deníku Referendum dne 3. 2. 2019: http://denikreferendum.cz/clanek/29043-jste-vdana-mate-deti-a-kdy-je-planujete-mit
Mgr. Zuzana Fellegi, M.A., LL.M. vystudovala lidská práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně a komparativní evropskou politiku na Sciences Po v Paříži. V minulosti pracovala v této oblasti pro Evropskou komisi a vládní instituce a v současnosti působí jako výzkumnice a genderová koordinátorka na Ústavu mezinárodních vztahů a jako lektorka na Anglo-americké univerzitě v Praze. Je členkou Genderové expertní komory ČR.
Odborně se věnujete průsečíkům práva a mezinárodních vztahů. Co vás tedy přivedlo k tématu genderová rovnost?
Otázkám lidských práv obecně se věnuji již od roku 2000, kdy jsem tento obor studovala v Německu, ale konkrétně otázky genderové rovnosti mě začaly zajímat až později. Dospěla jsem k nim na základě vlastních zkušeností. Mnoho mladých dívek (včetně mě svého času) totiž genderové nerovnosti příliš nevnímá, přestože se s nimi mnohdy setkávají již při přijímání na školu a během studia. Řada žen si odlišností v přístupu povšimne až v prvních zaměstnáních.
Již během vstupního pohovoru se ženy často setkají s dotazy typu „Jste vdaná?“, „Máte děti?“, „A kdy je plánujete mít?“. Nebo také v zaměstnání dostávají různé vícepráce asistentského charakteru, jako je zařizování logistiky, psaní zápisnic nebo vaření kafe, přestože nic z toho v popisu práce nemají a jejich mužští kolegové na stejné pozici podobné úkoly nedostávají. Samostatnou kapitolou jsou pak otázky platové nerovnosti, možný paternalistický přístup nebo obtěžování, netransparentnost kariérních postupů a obsazování vedoucích pozic bez výběrových řízení.
Mnoho z těchto problémů jsem sama zažila a potvrzují je také četné výzkumy, takže to byl a je jeden z hlavních důvodů, proč se genderovým otázkám věnuji a proč bych ráda přispěla ke změnám v této oblasti.
Zmiňujete různé formy diskriminace, ať už přímé nebo nepřímé, i to, že se vás přímo dotkla. Jakým způsobem to ovlivnilo vaši vědeckou práci?
Dobrou ilustrací může být skutečnost, že až nyní jsem se stala členkou Genderové expertní komory ČR. Dlouhá léta jsem totiž pracovala a studovala v zahraničí a po návratu jsem založila rodinu. Poslední roky jsem se tak s velkým úsilím snažila vyvážit péči o dítě a zařizování domova s prací na univerzitě. Bohužel moje vlastní výzkumná činnost a práce v odborných organizacích byla v tu dobu velmi omezena. Teď, když je moje dcera starší, mám mnohem více času aktivně se věnovat své specializaci.
Mluvím o tom záměrně, protože tento problém má mnoho matek bez ohledu na věk, vzdělaní nebo druh zaměstnání. Nedostatek jeslí a školek a fakt, že rodičovský příspěvek je stanovený jako fixní částka, způsobuje, že rodič s nižším příjmem, tedy ve většině případů žena, zůstává doma často tři roky, nebo déle, a má pak obvykle problémy s úspěšným návratem na pracoviště. Mnoho žen se po návratu z rodičovské potýká s protiprávním ukončením pracovních smluv nebo se zařazením na hůře placená místa. Zaměstnavatelé u nás pořád neradi poskytují flexibilní formy práce – zkrácený úvazek, práci z domu nebo klouzavou pracovní dobu, takže matky, které pracovat chtějí nebo z finančních důvodů musí, mají velmi málo možností, jak si práci udržet a zároveň pečovat o dítě.
Já sama jsem se rozhodla pro práci na univerzitě mimo jiné také kvůli tomu, že poskytuje pružnou pracovní dobu, kterou bych jinde ve svém oboru těžce hledala. Kvůli flexibilitě ženy často přistupují na špatně finančně ohodnocené práce a smlouvy na dobu určitou a mají tím ztížený přístup k úvěrům a nižší základ pro výpočet důchodu. Z mého pohledu jsou toto základní strukturální problémy, které významně přispívají ke genderovým nerovnostem u nás.
Genderová nerovnost se projevuje i na poli mezinárodních vztahů, kterým se odborně věnujete. Jakou roli v nich hrají genderová studia?
Feministické teorie začaly úspěšněji pronikat do oblasti mezinárodních vztahů v osmdesátých letech minulého století a jejich rozvoj byl posílen s koncem studené války a následným přehodnocením tradičních teorií, který umožnil rozvoj genderových výzkumů i v rámci mezinárodních vztahů. Feministické teorie se přitom zaměřují nejen na roli a aktivní začlenění žen do mezinárodní politiky a vliv této politiky na ženy a muže, ale zkoumají také rozdílný přístup žen a mužů k mezinárodním vztahům a k řešení konfliktů. Konkrétní výzkumy se pak můžou zaměřovat na širokou škálu témat včetně genderového přístupu k otázkám míru a bezpečnosti, válečných konfliktů, demokratických přechodů, nasazování mírových sil, diplomacie, rozvojové spolupráce, migrace a obchodování s lidmi.
Navzdory všem těmto tématům se nezdá, že by genderová perspektiva v českých mezinárodních vztazích byla výrazněji zastoupena. Na problém od devadesátých let upozorňují kriticky zaměření badatelé a badatelky jak z mezinárodních vztahů (například Ondřej Horký-Hlucháň), tak ze strany genderových studií (například Tereza Kodíčková či Marta Kolářová). Jak genderovou perspektivu používáte ve svém výzkumu vy?
Já osobně se ve své práci zaměřuji na genderové politiky mezinárodních organizací, a to zejména EU, OSN a Rady Evropy a jejich vlivu na členské státy a interakci mezinárodních a národních politik v této oblasti. Věřím, že není možné zkoumat českou zahraniční politiku a její genderovou dimenzi bez toho, abychom znali a zkoumali stav genderové rovnosti a politiky u nás.
Velmi těžko bychom mohli například prosazovat gender mainstreaming v rozvojové spolupráci, pokud nevíme, jestli a jak funguje nebo nefunguje na státní úrovni. Podobně například zkoumání genderové perspektivy českého zastoupení v mezinárodních organizacích není možné bez znalosti našich předpisů a politik, protože jsou tam naši pracovníci vysílaní českými ministerstvy. Veškeré mezinárodní závazky jsme také jako stát povinni realizovat na státní úrovni, proto považuji oblast interakce národních států a mezinárodních organizací za velmi důležitou součást výzkumu.
Nicméně toto je můj okruh zájmů a v rámci Ústavu mezinárodních vztahů se řada kolegů věnuje dalším oblastem genderového výzkumu. V současnosti je to třeba velmi důležitá analýza implementace českého národního akčního plánu k rezoluci 1325 OSN o ženách, míru a bezpečnosti, genderový mainstreaming v projektech české zahraniční rozvojové spolupráce, rovnost minorit včetně LGBT v mezinárodních vztazích, genderová rovnost v české zahraniční službě a diplomatickém zastoupení a vyváženější genderové zastoupení na rozhodovacích pozicích v rámci české diplomacie. Řadu z těchto otázek řešíme v právě probíhajícím projektu Rovnost žen a mužů v české zahraniční politice a rozvojové spolupráci, na kterém spolupracujeme s kolegyněmi a kolegy z NKC Gender a věda ČAV, z Fakulty sociálních věd UK a z České rozvojové agentury.
Kromě analýzy mezinárodních organizací a jejich interakce s národními státy máte rozsáhlé studijní i profesní zkušenosti také v oblasti mezinárodního práva. Jaká genderová témata jsou v mezinárodním právu ta nejpodstatnější?
Z právního hlediska existují genderové problémy, které se vyskytují téměř ve všech zemích. Jedná se například o nedostatečné zastoupení žen ve vládních institucích, nerovné mzdy, neplacenou práci v neformálním sektoru, domácí násilí a obchodování se ženami. Ale jsou tady i jistá regionální specifika.
V Evropské unii je formální rovnost žen a mužů právně zaručena ve všech státech, nicméně pořád přetrvávají nerovnosti, které se Unie snaží řešit jako například platovou nerovnost, nízké zastoupení žen ve vedoucích rozhodovacích pozicích ve státních orgánech a v obchodních společnostech a flexibilní formy práce umožňující lepší sladění rodinného a pracovního života včetně nároku na otcovskou dovolenou.
Naproti tomu v některých muslimských zemích právo nerovné postavení žen a mužů umožňuje. Například ženy často dědí menší částky než jejich mužští sourozenci, jejich svědecké výpovědi mají nižší hodnotu, a můžou jen velmi obtížně žádat o rozvod a získat děti do své péče, a to i v případech hrubého domácího násilí.
Nakonec existuje také řada zemí, kde je sice rovnost již ústavně zaručena, ale přetrvávající zvyky vylučují ženy z možnosti získat majetek a nezávislé postavení. Například v některých afrických státech ženy pracují v polnohospodářství celý život, nemají však možnost získat půdu do svého vlastnictví. Jejich majetek je často spravován manžely, a pokud ovdoví, přechází na nového manžela nebo nejstaršího syna. V mnoha zemích Afriky a Asie mají ženy omezený přístup ke vzdělání, k základní zdravotní péči a přetrvávají také vynucené sňatky a sňatky dětí.
Problém spatřuji v tom, že se řada lidí domnívá, že se nás tyto problémy vůbec netýkají a že jsou těmto zemím a kulturám dány z jejich podstaty. Bohužel se však málo připomíná, že téměř stejné problémy jsme v Evropě řešili pouze nedávno: ještě v devatenáctém století evropské ženy nemohly běžně vlastnit majetek, volit, svobodně se vdát, studovat na univerzitách, sepsat vlastní závěť nebo pracovat bez souhlasu svých manželů. Volební právo žen bylo v některých evropských zemích povoleno až koncem minulého století (Švýcarsko v r. 1971, Portugalsko v r. 1976, Lichtenštejnsko v r. 1984) a ještě do roku 2013 platil ve Velké Británii zákon, který upřednostňoval královské syny v nároku na trůn před dcerami.
Tím chci říct, že podrobnější srovnávací studium práva nám může ukázat, že naše problémy jsou velmi podobné, pouze se nám podařilo některé z nich alespoň formálně vyřešit o něco dříve.
Mluvíte o formálním řešení, v českém veřejném prostoru ostatně velmi často zaznívá, že uzákoněná rovnoprávnost znamená skutečnou rovnoprávnost. Ovšem statistiky ukazují, že tak tomu není.
Máte pravdu. Praxe ukazuje, že přijetí mezinárodních smluv a vytvoření formálního práva ještě nezaručuje jeho faktické dodržování a formálně zakotvená rovnost zdaleka není postačující pro její skutečnou realizaci. Velkým problémem je, že samotné ženy (a to i v západních státech) často o svých právech nevědí a nemají přístup k finančně dostupným právním službám. Mezinárodní organizace prostřednictvím mezinárodního práva vyvíjejí tlak na prosazení základních práv a standardů, i když to samozřejmě vzhledem k různorodosti právních a společenských norem v jednotlivých zemích bývá často velmi obtížné. Jak ostatně odhalila diskuse kolem přijetí Istanbulské úmluvy.
Související články
