Členská schůze GEK ČR 2022
Je to takové déjà vu. Před pěti lety jsem pro Fórum 50 % napsala kritickou reakci (která byla ve zkrácené verzi publikována na blogu Hospodářských novin) na značně manipulativní článek Matyáše Zrna o feminismu. O rok později jsem si na přednášce belgického sociologa Davida Paternotta o fenoménu „genderové ideologie“ a jeho propojení s římskokatolickou církví říkala, že v ateistické české společnosti se s něčím podobným jen tak nesetkáme. Vida, rok se s rokem sešel a už i čeští odpůrci a odpůrkyně feminismu si pojem „genderová ideologie“ úspěšně osvojili a už i u nás proti ní aktivně brojí představitelé římskokatolické církve.
Protifeministické nálady se aktuálně točí zejména kolem tzv. Istanbulské úmluvy, jejímž cílem je prevence a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Na první pohled nijak kontroverzní téma. Bojovníci a bojovnice proti jakési fiktivní „genderové ideologii“ si v ní však našli poměrně silnou zbraň.
Jde o spravedlnost
Feminismus od svých počátků přitom poukazuje na nerovné a nespravedlivé postavení žen a mužů ve společnosti. Feministickému hnutí se postupně ve velké části světa podařilo vybojovat pro ženy rovná práva, a to často až v průběhu druhé poloviny 20. století – mohou studovat, mohou volit, mohou pracovat bez svolení otce či manžela.
Stále však přetrvávají méně viditelné, ovšem jasně statisticky zachycené, nerovnosti mezi muži a ženami. Nerovné odměňování, nízké zastoupení v mocenských a rozhodovacích pozicích, nepoměrně častější zkušenost se sexuálním a domácím násilím či sexuálním obtěžováním. To vše jsou projevy zažitých představ o ženách a mužích, o ženství a mužství. Ačkoli kolem sebe vídáme manažerky a otce na rodičovské, pořád přežívá představa o slabé ženě pečovatelce a silném muži živiteli.
Když to jinde funguje
Zde je potřeba připomenout rozdíl mezi biologickým pohlavím a společensky podmíněnými rolemi. Zatímco biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou po staletí stále stejné, jejich společenské role se mění. Nejen historicky, rozdíly najdeme i mezi jednotlivými státy a kulturami. A pro příklady nemusíme vůbec chodit až do „zemí třetího světa“ zmiňovaných v petici proti ratifikaci Istanbulské úmluvy. Zatímco v České republice v diskusi o zakotvení garance místa ve školce pro dvouleté děti (pro rodiče to byla možnost, nikoli povinnost) zaznívaly argumenty, že dítě patří do máminy náruče, v řadě evropských zemí je běžné, že část rodičovské dovolené může čerpat pouze otec. Často jsou to země, které mají vyšší porodnost, než Česká republika.
Podobně je tomu s politikami v oblasti odstraňování rovného odměňování či podporou zapojení žen do politiky – a tak zatímco Švédky, Francouzky nebo Španělky se do politického rozhodování zapojují v podobné míře jako muži, Češky, Slovenky a Maďarky zatím zůstávají spíše stranou. Koneckonců i v petici se uvádí, že „ženy přejaly za posledních třicet let mnoho úloh mužů“ – a dodejme, že je tomu i naopak, jen v různých společnostech v různé míře.
Rovný přístup nevyděsí
A to je také důvod, proč se v úmluvě hovoří o potřebě odstraňovat stereotypní pojímání rolí žen a mužů. Ne všechny ženy a dívky chtějí mlčet a starat se o děti a domácnost, ne všichni muži a chlapci chtějí za každou cenu projevovat svou fyzickou sílu. V čem dětem uškodí, pokud k nim bude přistupováno na základě jejich vlastní osobnosti, temperamentu a nadání, nikoli na základě jejich biologického pohlaví? Co se tak strašného může stát, když nebudeme chlapce odrazovat od hraní v dětské kuchyňce a nebudeme jim říkat, že kluci nebrečí? Jak dívkám uškodí, když nebudou pořád slýchat, že holky jsou hodné a neperou se?
Představa, že ženy se časem budou více angažovat v politice a na rodičovské dovolené bude více mužů, že budeme mít víc řidiček autobusů a fotbalistek nebo třeba boxerek, víc učitelů v mateřských školách a pečovatelů v domovech důchodců, zřejmě není dostatečně skandální. A proto na základě článku 14 úmluvy nastiňují vizi světa, kde si „děti v raném věku vývoje ,mohou vybrat‘ vlastní pohlaví“.
Co však tento článek obsahuje doopravdy a co je také citováno v samotné petici? „Tam, kde to bude vhodné, podniknou strany kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí vůči ženám a právo na osobní integritu, to vše uzpůsobeno rozvíjejícím se schopnostem žáků.“ O zákazu určování pohlaví u dětí či motivaci dětí k tomu, aby si vybíraly pohlaví, ani slovo. Jen to, že by se děti měly v průběhu vzdělávání dozvídat o tom, že facka není řešení, že není v pořádku si troufnout na holku, protože je slabší, že sex bez souhlasu je znásilnění…
Patří teorie spiknutí do kostela?
Ústředním bodem kritiky úmluvy v petici proti její ratifikaci i v nedávném kázání Petra Piťhy je ohrožení tradiční – heterosexuální – rodiny. Jak již trefně poukázal Tomáš Pavlas, pokud je „tradiční“ rodina ohrožena úmluvou proti násilí na ženách a domácím násilí, znamená to tedy, že je na takovém násilí založena? Nemluvě o tom, že úmluva žádná ustanovení, která by ohrožovala rodinu, neobsahuje.
Jak se stane, že z mezinárodní dohody o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, najednou povstane apokalyptická vize světa, kde není kámen na kameni, muži a ženy již neexistují, rodina je zničena, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, pohlavně se rozmnožují snad už jen kočky, žáby a hmyz…? Upřímně řečeno, nevím. Pokud jde o neotřelou a dosti bizarní PR kampaň katolické církve ve stylu Monty Pythonů, nelze než doufat, že to její představitelé uvedou co nejdříve na pravou míru.
Pokud však opravdu nemalá část české veřejnosti věří ve spiknutí „homosexualistů a genderistů“, máme problém. Je to velká výzva nejen pro genderové odborníky a odbornice, feministy a feministky, lesby, gaye či transgender osoby, ale hlavně pro věřící a vůbec všechny, kdo jsou znepokojeni tím, jak rychle se dokáží šířit lži a nesmysly a jak snadno jim lidé uvěří. Je na nás, abychom vytrvali a uváděli věci na pravou míru. A to i přesto, že odměnou nám často budou jen urážky a výhrůžky.
Veronika Šprincová, předsedkyně Genderové expertní komory ČR
Související články
